Radek Wohlmuth: Umění tady není od toho, aby se nám líbilo

Navzdory třicet let otevřeným hranicím a možnosti pozorovat, co se děje v okolních zemích, je u nás umění ve veřejném prostoru pořád často bráno jako mimozemšťan, který si přišel nárokovat českou planetu, aniž by na to měl právo. Architekti, umělci i kurátoři musí hodnotná díla zuby nehty bránit a obhajovat, ani tak se ale umisťování exponátů neobejde bez hejtů. Jako společnost se pořád tak trochu bráníme pochopení toho, jakou roli umění ve veřejném prostoru má a co dokáže kolemjdoucím předat. S kurátorem Radkem Wohlmuthem jsme probírali, co všechno za tím stojí i jak ten motor konečně pořádně nakopnout.

QA: Studie, na kterou tenhle rozhovor navazuje, se věnuje spojování umění a architektury. Mě by pro začátek zajímalo, co podle vás českému současnému umění chybí?

RW: Co se kvality týče, je české umění celkem konkurenceschopné. Je to vidět třeba na tom, že naše umělce čím dál častěji zastupují zahraniční galerie nebo dostávají prostor v mezinárodních projektech. Co by ale bylo určitě zapotřebí, je lepší nastavení domácí společnosti a politického systému na umění a asi i humanitní principy obecně. V devadesátkách se tady všechno zaměřilo na ekonomiku a co se nedalo zkonzumovat nebo finančně vytěžit, nemělo podporu. Právě tahle doba definovala současné společenské priority a je to patrné dodnes – je to pravděpodobně i důvod, proč se kultura dostala během pandemie doslova na vedlejší kolej. Dlouhodobě to ilustruje taky princip nulové mzdy, kdy umělec připraví výstavu, ale za svou práci nedostane ani korunu. V privátním sektoru může aspoň prodávat, a tak má možnost si na náklady spojené s výstavou a osobním životem vydělat. Ve státní galerii, pokud od něj nekoupí něco do sbírek, je vlastně bez šance.

QA: Vnímáte, že lidé jsou od umění odtržení?

RW: Určitě, i když se to postupně lepší. Definitivně se to dá změnit vzděláváním, respektive výchovou, a samozřejmě tím, že se lidé uměním vůbec budou chtít zabývat. Přestanou se ho bát, začnou ho brát jako běžnou součást života a třeba se jím i obklopovat. Někdo se v umění najde sám od sebe, jiný si uvědomí, že obraz může být investice a děti si za něj při troše štěstí jednou budou moct koupit dům. Ale existuje spousta dalších možností, jak může umění pozitivně působit. Když budete mít někde na veřejném prostranství excelentní sochu, nejen, že se na ni lidé budou jezdit dívat, pak si v okolí dají sendvič a kafe, a tím podpoří místní bistro, ale především na tom místě vznikne unikátní prostředí a posílí se genius loci. Lidem tam prostě bude dobře. Úplně stejně to může fungovat i doma. Jednak si vytvoříte fajn prostor k životu a zároveň můžete zhodnotit svůj majetek – dům s nastříkaným obrázkem od Banksyho bude mít vždycky větší cenu.

QA: Zasazování umění do veřejného prostoru, o kterém mluvíte, je u nás bohužel pořád trochu bolavé téma. Proč se tak samozřejmá věc ani dnes neobejde bez hejtrů?

RW: Teď se na tom podepisují nedovzdělanost, konzervativnost a ekonomický pragmatismus, dřív to zase byli komunisti. Umění před rokem '89 celá desetiletí představovalo schizofrenní záležitost. Otevřeně sloužilo propagandě a nezávislé pokusy režim promyšleně potíral. K tomu chyběly informace ze zahraničí. V oficiální rovině hrály prim bezzubé dekorativní věci bez názoru, což věcem dodnes úplně nepomáhá. Ale naštěstí tu byly i výjimky. Třeba skvělé monumentální sklářské realizace, ze kterých si bývalý režim udělal svojí výkladní skříň.

QA: Na druhou stranu, pokud mluvíme o umění ve veřejném prostoru, tak zrovna komunismus byl díky svým povinným čtyřem procentům v tomto ohledu premiantem. Myslíte, že bychom s podobným systémem dokázali fungovat i dnes? (Pozn.: Během let 1965 a 1991 bylo povinné investovat jedno až čtyři procenta z celkové ceny stavby na uměleckou realizaci.)

RW: Určitě ano, i když je třeba připomenout, že zrovna tenhle princip komunisté přejali ze západu. To pravidlo je ale samo o sobě samozřejmě dvousečné. Pokud by vznikalo víc věcí jen z povinnosti, utrpí tím pravděpodobně kvalita. Povinné procento nám nezajistí, že tu najednou budeme mít jenom silné a výjimečné práce. Spíš to bude naopak. Jedna věc je pravidlo, druhá pak mechanismy, které zabezpečí, aby se skrze něj realizovalo opravdu to nejlepší. Pokud by se ale v umění objevily tak velké finanční zdroje, vytvořilo by to každopádně hodně zajímavých příležitostí. Dnes je jich extrémně málo, a tak se v souvislosti s podobnými projekty většinou objevuje jen pár prověřených jmen. Ve chvíli, kdy by se investice do umění ve veřejném prostoru staly běžnou věcí, dalo by to prostor mnoha dalším umělcům, včetně těch z regionů nebo naopak ze zahraničí. Určující podmínkou by ale určitě měla být kvalita.

QA: I když dnes žijeme ve svobodné zemi s otevřenými hranicemi, je to, o čem mluvíte, zčásti právě i realitou minulého režimu. Proč je tedy náš přístup k umění tak špatný? Stali se Češi kvůli celkovému vnímání komunismu k umění apatičtí?

RW: Spíš jde asi o to, že tím jak bylo umění zneužívané, si k němu lidi nemohli vytvořit dobrý vztah. Lenin na každém náměstí vás jen těžko přesvědčí o tom, že v životě potřebujete sochy. Spíš je budete vytěsňovat. Dnes s tím zase bohužel souvisí určitá zastydlost. Dost lidí ustrnulo na realismu, někteří jsou ještě jakž takž schopní se rozněžňovat nad impresionisty, ale s kubismem už si pomalu nikdo neví rady. Hodnotí vlastně umění pořád jen v kategoriích líbí – nelíbí. Jenže estetická kritéria jsou dávno passé, dneska umění mimo jiné testuje nebo diagnostikuje společnost. Nestaví se oslavné pomníky jako z 19. století, ale antipomníky, které připomínají osobní i národní traumata. Nikdy se vám navíc nemůže pozdávat všechno, něco vám bude bližší, něco vzdálenější, ale je třeba o věcech přemýšlet, ne jen soudit na první dobrou. Většinou lidi přemýšlejí stereotypně proto, že o věcech nic moc nevědí a neznají kontext. Umění tady není od toho, aby se nám líbilo, ale aby člověka posouvalo. Když vám bude vizuálně sedět, tím líp, ale pokud nebude forma zrovna přitažlivá, bude to pravděpodobně proto, že pro ní měl umělec nějaký důvod, než že by to nezvládl „hezky“.

QA: Ty negativní komentáře, které na umění ve veřejném prostoru reagují, se často točí na tom, že „tady by umění být nemělo“. Existuje opravdu nějaké takové místo?

RW: Umění má tisíc podob a může být všude. Zapomeňte na klasické formáty jako je freska nebo socha, může to být klidně i špendlík zapíchnutý ve zdi. Uměním může být cokoliv, smí – nebo se dokonce musí – vyjadřovat k čemukoli včetně problematických témat, jako to teď ukazuje třeba připomínka vlasovců v Řeporyjích. Zrovna tak neexistuje místo, kde by umění nemohlo být. Veřejný prostor má tu výhodu, že ovlivňuje i lidi, kteří jinak do galerie nepřijdou, ale umělecká realizace tam musí vizuálně soupeřit s mnoha dalšími vlivy, takže v něm umělci často bývají extrémnější. Díky tomu pak ale jejich práce může vzbudit větší pozornost a společenskou reakci. Dobrým příkladem jsou u nás třeba Roman Týc a umělecká skupina Ztohoven. Jejich projekt Mediální realita z roku 2007, kdy do živého vysílání České televize nasamplovali fiktivní výbuch atomovky v Krkonoších, nebo naposledy rudé trenky, které prezidentu Zemanovi vyvěsili nad Pražským hradem, to jsou rozhodně případy akcí, které se propsaly do celospolečenského vnímání.

QA: Pojďme se na to podívat z opačné strany. Proč je důležité umění ve veřejném prostoru mít?

RW: Na to je jednoduchá odpověď: kvalitní umění kultivuje prostředí a pozitivně mění jeho status. Nebo vyjadřuje názor a přímo reaguje na určité místo. To se děje pořád bez ohledu na okolnosti. Dodnes najdete v mnoha českých městech věci, které nepřestávají být zajímavé a přitahují pozornost lidí – podívejte se třeba na Braunův Kuks. Ale funguje to i se současným uměním. Dokonce i intervence, které vzniknou jako dočasné, můžou totálně splynout s místem a změnit se v kult. To se stalo v roce 2017, kdy v rámci festivalu M3 asi nejlepší český streetartista TIMO napsal nad karlínský tunel slovo NEBOJ. Prostá věc, ale přesná. I po letech se tam lidi chodí dívat a fotí si to.

QA: Je jasné, že v Česku potřebujeme otevřít smysluplné kanály, kde by si lidé dokázali tyto informace předat a díky kterým by se dlouhodobě dařilo ten přístup společnosti k umění na všech frontách zlepšovat.

RW: Ono se to naštěstí trochu děje. Jsou tady odborné panely na institucionální úrovni, dokonce i ve většině malých a privátních galeriích se staly samozřejmostí workshopy pro děti a komentované prohlídky. Je super, že když byly galerie během pandemie zavřené, jich poměrně dost nerezignovalo a připravovalo online vysílání z výstav, které byly jinak nepřístupné. Není to ale jen o komunikaci a zprostředkovávání informací, souvisí to s celkovým stavem společnosti. Dnes jsme naštěstí jako země přece jen bohatší a kultivovanější a díky tomu je tady prostor i pro subtilnější věci jako je umění. A zároveň si můžeme dovolit bez obav svobodně vyjadřovat názor.

QA: Máte pocit, že situaci aktivně pomáhá taky stát nebo města? I když je jasné, že po ročním lockdownu je situace v kultuře dost komplikovaná.

RW: Ty osvícenější radnice se snaží. Samy mají zájem na tom, aby měl veřejný prostor nějakou úroveň a lidem v něm bylo dobře. Ideální pak je, když o tom, jak budou taková místa vypadat, nerozhodují úředníci a politici, ale odborná komise, která do problematiky vidí a dokáže posoudit, jestli je návrh po všech stránkách kvalitní nebo ne. Naopak skoro nejhorší je, když radnice přijímají od průměrných výtvarníků práce, které dostanou jako dar. Pokud ve vedení města není nikdo, kdo dokáže objektivně zhodnotit kvalitu autora, rozhoduje spíš fakt, že to nic nestojí. Už ale neřeší, jestli se ta věc na konkrétní místo hodí nebo jestli je vůbec dobrá a má nějaký přesah. Pak se ven dostává i to, co celý koncept umění ve veřejném prostoru degraduje. To je regulérní tragédie.

QA: Co se dá z vašeho pohledu kurátora označit jako dobré umění ve veřejném prostoru?

RW: Můžu namátkou vybrat pár příkladů z pražské Letné, kde teď žiju. Pro mě osobně představuje skvělou nadčasovou věc geometrická mozaika Zdeňka Sýkory na odvětrávacích komínech Letenského tunelu. Vznikla v roce 1969, ale funguje, jakoby se tam objevila včera. Absolutně definované uměním ve veřejném prostoru je i místo bývalého Stalinova pomníku, kde teď stojí Pražský metronom z roku 91 – kultovní kyvadlo od Vratislava Karla Nováka, které se stalo dokonalým ztělesněním zvláštního mementa svázaného s touhle zemí. Z novějších věcí je to určitě pomník Bike to Heaven z roku 2013 od Krištofa Kintery, což je nenápadná, ale o to působivější věc ve formě pouličního osvětlení, umístěná na místě tragické dopravní nehody. Pokud půjdete kolem a nevíte o něm, dost pravděpodobně si ho ani nevšimnete. O kousek dál u bubenského nádraží už patnáct let stojí objekt Brána nenávratna od Aleše Veselého a označuje místo, odkud odjížděly židovské transporty do ghett v Lodži a Terezíně. Dnes je to takové krysí místo, fakt neutěšené – je tam parkoviště, drátěné ploty, odpadky, ale ta instalace vás stejně dostane a doslova přibije k zemi. A tohle je podle mě přesně to, co s vámi má umění udělat.

Radek Wohlmuth (1967) je historik umění, nezávislý kurátor a výtvarný kritik. Žije v Praze. Připravil výstavní projekty například s Petrem Niklem, Jakubem Špaňhelem nebo Maximem Velčovským, ale zabývá se i problematikou graffiti a intervencí do veřejného prostoru. Spolupracuje tak i s Eposem 257, Timem, Toy_Box či Michalem Škapou aka Tronem. Kromě výstav, které realizuje hlavně v Česku a na Slovensku, vede od roku 2019 v broumovském klášteře Galerii Lapidárium, kde se snaží zprostředkovávat současné umění dětem.

Text: Veronika Vimmerová
Foto: Anna Ritterová