Fragmentace a defragmentace našeho myšlení

Na začátku je vždy vize a vůle měnit svět kolem sebe. Vize a vůle v hlavách a rukou v rukou lidí, kteří mají prostředky se dokázala v dějinách zhmotnit do mnoha významných staveb. Pravda je jednoduše taková, že bez peněz osvícených investorů bychom stále bydleli v jeskyních. Jak řekl Ludwig Mies van der Rohe: „Architektura je vůle určité epochy přenesená do prostoru.“ Na podobných základech stojí i Fragment.

Dům, jehož obraz se nám začal rodit v hlavě měl být především vizuálně silný a současně pragmaticky účelný. Chtěli jsme mu vtisknout interpretačně logickou strukturu podepřenou historickým vývojem a jednoduchou, srozumitelnou a obecně čitelnou myšlenku. Na začátku byl obytný modul, fragment, myšlenka, která určila podobu a nakonec i jméno celé stavby.

Z pohledu umělecko-historického vývoje pracuje Fragment s tradičním sochařským jazykem spojeným s architekturou od starověku, přes nejrůznější historizující slohy až do současnosti. Jak v celku, tak v nejrůznějších detailech využívá realistické tvarosloví a tradiční figurální tématiku a v souladu s tradicí odkazuje k výzdobné a konstrukčně platné funkci karyatid a atlantů. Je zde však důležitý rozdíl. Naše sochy nevyrůstají  z fasády, jak bývá zvykem, ale jejich vztah s hmotou budovy je rovnocenný a emancipovaný jak po vizuální, tak po formální stránce. 

Všechny sochařské realizace Fragmentu jsou formulované v čistě obecné rovině lidského těla bez přívlastků a jsou zbaveny jakýchkoli atributů, které by mohly vést k jednoznačné nebo dokonce nějaké závazné interpretaci jednotlivých soch. V původním návrhu figurovali neutrální atlanti, jejichž původ v antické mytologii čas dokonale setřel. Podoba soch ani jejich gestika neposkytuje vodítko k bližší identifikaci soch a není to ani nutné.

Samozřejmě že se jedná o korporátní umění, jednoduše proto, že jeho zadavatelem je korporace. Je absurdní srovnávat architektonický projekt s rozpočtem přesahujícím miliardu korun s volnou ateliérovou tvorbou. Sochařská část díla je koncepčně svázaná s architekturou, která sama už z podstaty nesplňuje požadavky volného umění. Fragment nabízí i zajímavý prvek související s nikoli ženskou, ale se sochařskou emancipací – oproti tradiční vazbě zde sochy na hmotu budovy aktivně reagují a vstupují s ní do vizuální polemiky. Pokud navíc přijmeme biblickou interpretaci autora, přinášíme do českého sekularizovaného prostředí církevní motiv, který je v našem prostředí přirozeně provokativní. 

Svým akcentem na lidské tělo, respektive končetiny, Fragment zřetelně reaguje na protější budovou Invalidovny a její historickou roli. Tím, že budova stojí na “švu” mezi historickým a novým - korporátním - Karlínem de facto vizuálně symbolizuje přechod mezi oběma částmi této čtvrti. Nese typické znaky zástavby obou částí, které jsou často v přímém protikladu a to se projevuje i v přirozených průhledech v obou směrech:  Od Palmovky svou fragmentovanou fasádou pohledově rezonuje s perspektivní zkratkou historizujících fasád starého Karlína a akcentovanou sochou navazuje na jejich tušenou výzdobu a v opačném směru zase zapadá do systému solitérních kubických hmot.  Dá se říct, že  budova tento kontrast demonstruje a tím na něj upozorňuje.

Fragment představuje v našich podmínkách neokoukaný a poměrně experimentální přístup rozkročený mezi architekturou a sochařstvím.  Socha zde nepředstavuje dekorativní štukový přílepek na fasádě a ani dům se sám o sobě nestává sochou. Obojí se zde vzájemně doplňuje a má svou elementární platnost.