Umění a architektura

Kam může umění v ulicích posouvat společnost? Dostat ho do nich je zodpovědnost nás všech

Bytový dům Fragment na Praze 8-Invalidovně. (Vizualizace: Monolot Studio)
Bytový dům Fragment na Praze 8-Invalidovně. (Vizualizace: Monolot Studio)

Umění ve veřejném prostoru nebo v architektuře je v českém kontextu silně spojené s minulým režimem, a nese proto v sobě odraz čehosi nechtěného. Děje se to i přesto, že umění s architekturou má podstatně delší historii a v dějinách se s ním setkáváme na každém kroku. I když se dnes po letech porevolučního upozadění objevují tendence umělecká díla do ulic a nových staveb znovu dostávat, někdy si musí své místo na mapě těžce obhajovat, přestože splňují všechna městem i státem nastavená pravidla. V souvislosti se stavbou bytového domu Fragment v pražském Karlíně, který architekturu od začátku chápe jako umělecké dílo a oba světy spojuje, jsme se v digitální studii zaměřili na to, jakou hodnotu dnes umění v ulicích pro společnost má.

Prostředí formuje

Abychom pochopili, proč umění ve veřejném prostoru potřebujeme, měli bychom se nejdřív zamyslet nad tím, co nám samo umění vlastně do života dává. Proč bychom se měli na veřejných prostranstvích obklopovat uměleckými díly a k čemu nám to při ranním spěchu do práce vlastně je?

Zlepšování veřejného prostoru a prostranství zvyšuje kvalitu užitných funkcí a zároveň esteticky kultivuje lidi, kteří takové prostory obývají.

Umění za tisíce let své existence mnohokrát změnilo některé své sekundární funkce, ta hlavní ale zůstane stejná navždycky: umění kultivuje prostředí, mění status a vytváří emoce. Snad ve všech českých městech dodnes najdeme díla, která přitahují pozornost okolí, ať už vznikla před stovkami let, za minulého režimu, nebo minulé léto, a díky umístění v ulicích zároveň oslovují i ty, kteří do galerií běžně nechodí. I proto je umění forma, díky které dokážeme docela jednoduše, a ve většině případů s dlouhodobým efektem, předávat kulturní hodnotu – a to jak lidem, kteří s námi obývají město právě teď, tak i dalším generacím, které na svou chvíli teprve čekají.

Prostředí, ve kterém žijeme, nás přirozeně formuje každý den. Všechno, co během života míjíme, mění náš pohled na svět a často se to děje bez toho, aniž bychom si to sami uvědomovali. Nemá asi cenu se přít, že pokud jsou věci okolo promyšlené, budou lidi formovat pozitivně, a naopak. Ať už jsou to parky, kancelářské budovy, nebo autobusová nádraží.

Umění v ulicích oslovuje i ty, kteří do galerií běžně nechodí. Poměrně jednoduše tak dokáže lidem předat kulturní nebo společenské hodnoty.

Podobně to funguje i s uměním – i to samo o sobě formuje a kultivuje společnost, má nezaměnitelnou schopnost spouštět diskuzi, otevírat společenské otázky a nabízet jiný než mainstreamový pohled. „Umění umí udělat z abstraktní diskuze srozumitelný názor, dokáže povzbudit občanskou angažovanost a podat ironickou kritiku. Je dobré tyto vlastnosti využít ve veřejném prostoru, a ne jen pro malou elitní skupinu návštěvníků kamenných galerií,“ popisuje v Manuálu tvorby veřejných prostranství IPR Pavel Karous, sochař a autor projektu Vetřelci a volavky, mapujícího umění ve veřejném prostoru z období normalizace.

Dobře si to uvědomují v některých blízkých evropských zemích, kde umění v ulicích dostává náležitý prostor. V Kodani se na umění ve veřejném prostoru vypisují soutěže a město se do ulic snaží něco nového dostat téměř neustále. Úplně běžné jsou podobné intervence v Německu, ale také třeba v Holandsku, kde je možné všeobecně přijímaný přístup ukázat na soukromé sbírce moderního umění rodiny Kröller-Müller. Sbírku tvoří asi 11 500 objektů, mimo jiné obsahuje i největší privátní kolekci Vincenta van Gogha a kromě galerie se rozkládá na ploše obrovského národního parku Hoge Veluwe, který je volně přístupný veřejnosti.

Neměli bychom se ptát, jestli umění v ulicích potřebujeme, ale jak pro umělce vytvořit víc zajímavých příležitostí.

Přestože v mnoha zemích lidé vnímají veřejně přístupné umění jako zkvalitňování jejich společného veřejného prostoru, u nás se s každou další sochou nebo obrazem objevují tendence takový postup odmítat. Často je slyšet názor, že uměním v ulicích si bohatí lidé staví samozvaný pomník. Vzhledem k tak vášnivé – a přiznejme si, že často negativní – debatě se nám ani třicet let po revoluci nedaří dobrat k podstatě problému. Otázkou není, jestli umění potřebujeme, ale jak můžeme vytvořit víc zajímavých příležitostí pro kvalitní umělce, které v Česku bezpochyby máme.

Přístup k modernímu umění ve veřejném prostoru na Západě

Muzeum Kröller-Müller poblíž holandského města Otterlo je soukromou, ale zároveň veřejně přístupnou sbírkou, která je kombinací umění, architektury a přírody. (Foto: Kröller-Müller muzeum)
Park Superkilen v centru Kodaně vznikl proto, aby spojoval přistěhovalce a domovské obyvatele Dánska. Vytvořil tak místo pro setkávání a kulturní akce. (Foto: Martin Heiberg)
Muzeum moderního umění Louisiana v Dánsku je známé díky spojení umění, architektury a krajiny. Spravuje rozsáhlou stálou sbírku děl od konce druhé světové války po současnost a kromě interiérů je v něm možné navštívit i zahradu se sochami. (Foto: Yair Haklai)
Marseilleský přístav Vieux je na seznamu světového dědictví, během let se ale stal nepřístupným pro chodce a ztratil spojení se zbytkem města. Plán na jeho regeneraci znovu pojal nábřeží jako občanský prostor a vytvořil místo pro setkávání nebo kulturní akce. (Foto: divisare.com, Michael Moser)
Centrum Storm King nedaleko New Yorku je místem, kde můžou návštěvníci pod širým nebem obdivovat rozsáhlou sbírku obřích soch. Díky vizionářství zakladatelů podporuje park umělce a jejich ambiciózní tvorbu. (Foto: hvcontemporaryhomes.com, Tracy Levy)

Kde se v nás bere nedůvěra v umění?

Když mluvíme o umění ve veřejném prostoru nebo o spojování umění a architektury, v českém kontextu se toto téma většině z nás nejspíš spojí s minulým režimem. Ale proč zrovna tehdy? Proč si už z dětských let pamatujeme dřevěné skulptury z chodby základní školy nebo betonové sochy mezi paneláky rodného sídliště?

Všechno stojí a padá na režimem vynucovaných procentech. Mezi lety 1965 a 1991 bylo z nařízení komunistické strany povinné, aby se při realizaci jakékoliv stavby z celkových nákladů investovalo 1–4 procenta do umění. „Než začneme přemýšlet nad tím, jestli to bylo nebo nebylo správně, musíme si uvědomit, že to není výdobytek vlády bývalého sovětského bloku, ale myšlenka, která se objevuje nejenom ve 30. letech v Německu nebo ve Spojených státech jako součást programu New Deal, ale už podstatně dřív, v době, kdy veřejnou architekturu platily šlechtické rody nebo církev,“ vysvětluje širší kontext známý pražský kurátor Radek Wohlmuth.

Výrazní umělci a díla předlistopadové éry

Josef Klimeš: plastika Rovnováha na Barrandovském mostě (1989). (Zdroj: earch.cz)
Jaroslava Brychtová a Stanislav Libenský: Kontakty (1987) ve stanici metra Národní třída. Dílo je dnes v muzeu Stanislava Libenského v Železném Brodě. (Zdroj: novinky.cz)
Stanislav Kolíbal: Opěrné zdi vyhlídkové terasy před Kongresovým centrem (1981). (Zdroj: Facebook Vyšehradskej jezdec)
Jaroslava Brychtová a Stanislav Libenský: Spad meteoritů v hotelu vysílače Ještěd (1963–1966) (Zdroj: Facebook Hotelu Ještěd)

Po revoluci se toto pravidlo při stavbách zrušilo – jako relikt socialismu padlo za oběť desetiletím útlaku – a plastiky, betonové fasády a kašny spojené s architekturou minulého režimu začaly v hlavách veřejnosti vyvolávat nepříjemné konotace. Není se čemu divit, povinné umění poplatné době do staveb pod záminkou kultury často dostávalo silnou propagandu. Je to ale pohled zatížený osobními zkušenostmi dvou generací Čechů a Češek, který je sice pochopitelný, ale zároveň trochu nespravedlivý – těch několik procent nutných finančních prostředků dalo v nedemokratické době prostor i mimořádným umělcům a do veřejného prostoru se tak kromě braku dostávala i díla světové úrovně. Často abstraktní, čímž se chytře vyhnula podpoře propagandistických témat režimu.

4 % na umění dostávala do staveb minulého režimu silnou propagandu, na druhou stranu ale dávala prostor i výjimečným umělcům.

Po revoluci česká nově kapitalistická společnost celkem přirozeně přehodila výhybku a po letech útlaku raději systematicky vytěsnila všechno, co měla s roky režimu spojené – včetně umění v ulicích a domech. Díla při rekonstrukcích z ulic postupně mizela, aniž se kdokoliv ohlížel na jejich přidanou hodnotu, a nová nevznikala. V touze dohnat Západ jsme s prázdnými kapsami dali přednost investicím do toho, co přineslo okamžité a ideálně velké peníze. Tady vznikla propast, která diskuzi o umění ve veřejném prostoru ovlivňuje dodneška.

Umění není jen obraz na zdi

Na to, jestli by řešením českého nezájmu o umění mohlo být vrácení povinných procent zpět do hry, se objevují různé názory. Tématu se v roce 2019 věnoval i ministr kultury Lubomír Zaorálek – připravil novelu zákona, která by měla povinné procento na umění do veřejných staveb vrátit. Téma dostávalo prostor v médiích těsně před příchodem pandemie koronaviru, potom ale začala mít kultura v Česku jiné problémy a žádný posun na straně státu zatím není. Na obhajobu povinných procent se staví i někteří teoretici umění a dobré důvody pro jejich přijetí vysvětluje v našem rozhovoru i kurátor Radek Wohlmuth. Novela má ale zároveň i mnoho odpůrců.

Podle nás je dnes demokratický systém v téhle otázce silný dost a společnost si v něm svá pravidla dokáže nastavit sama. Je to ideální případ – investor a architekt nebo majitelé bytů v jednom městském domě se shodnou na tom, že se jim umění do jejich prostoru hodí, líbí se jim, a proto ho instalují. Podobně jako za minulého režimu ale i dnes dobře funguje přístup, kdy se na spojování architektury a umění myslí už při stavbě nových budov. Pokud se takovým způsobem projekt koncipuje od začátku a všechny strany procesu v něj věří, ve většině případů končí stavba úspěchem.

Ať už novela zákona dopadne v budoucnu jakkoliv, je dobré si uvědomit, že nad uměním nestačí přemýšlet jen v kontextu obrazu na zdi nebo sochy na veřejném prostranství – pojem umění toho pojme podstatně víc než jen klasický koncept „díla od uznávaného výtvarníka“. Především ve spojení s architekturou jde o komplexní přístup k výstavbě, o kultivovaný prostor, netradiční fasádu, o porušení zvyklostí nebo třeba o změnu základního stavebního vzorce, díky čemuž vznikne budova, která může být uměleckým dílem sama o sobě. A řeč není o barevně natřených polystyrenech na českých sídlištích nebo lidové tvořivosti tam, kde selhala ruka rozumné ochrany historických budov.

Inovace v architektuře, umění jako kultivovaný prostor

Karel Prager: budova Nové scény (Zdroj: Databáze divadel, Mariana Holá)
Budova Národního shromáždění (Zdroj: archiweb.cz, Petr Šmídek)
Future Systems: obchodní dům Selfridges v Birminghamu (Zdroj: arquitecturaviva.com, Richard Bryant)
Future Systems: Docklands Floating Bridge v Londýně (Zdroj: archilovers.com)
Herzog & de Meuron: budova filharmonie v Hamburku (Zdroj: www.herzogdemeuron.com)
Herzog & de Meuron: Grand Canal Museum (Zdroj: www.herzogdemeuron.com)
Jessenvollenweider architektur: bytový dům v Basileji (Zdroj: openhouse-basel.org, Philip Heckhausen)
Tham & Videgård Arkitekter: bytový dům ve švédském městě Jönköping (Zdroj: archdaily.com, Åke E:son Lindman)

V Česku je zmíněný inovátorský přístup významně spojený třeba s budovami Karla Pragera, jehož Federální shromáždění nebo Nová scéna Národního divadla jsou i po desítkách let nadčasové, přestože ne vždy zapadají do běžné městské zástavby. V moderním pojetí jsou dobrým příkladem projekty Jana Kaplického, které je bohužel stále možné obdivovat jen v zahraničí. Jiný přístup k fasádě a tvaru budovy, nebo třeba jen zajímavý návrh hlavního vchodu, pomůže vytvořit jedinečné místo, které má sílu stát se centrem setkávání nebo určitým kulturním symbolem. Tento pohled na věc jsme v současnosti uplatnili i my při realizaci Fragmentu – budova a na ni navázaný veřejný prostor v sobě od samého začátku projektu spojují netradiční architektonický návrh i uměleckou složku a díky umístění parcely vůči okolní zástavbě si budova může dovolit vypadat jinak, než jsme dnes u karlínské zástavby běžně zvyklí.

Fragment láme zažité stereotypy

Fragment naproti karlínské Invalidovně jde snad proti všem zažitým pravidlům aktuální výstavby, dělá to ale s důrazem na kvalitu i detaily a s jednoznačným cílem – vytvořit budovu, která bude lidem sloužit ve všech ohledech. Atypický a nepravidelný styl domu, složeného z krychlových bloků naskládaných na sebe (odtud název Fragment), se sám o sobě výrazně odchyluje od současné pražské výstavby. Do přípravy projektu je navíc od samého začátku projektu zapojený sochař David Černý, který jako součást realizace budovy zpracovává několik svých soch. Ty jsou navržené přímo pro architekturu domu a od první skici tvoří jeden nerozdělitelný celek.

Bytový dům Fragment na Praze 8-Invalidovně. (Vizualizace: Monolot Studio)
Bytový dům Fragment na Praze 8-Invalidovně. (Vizualizace: Monolot Studio)

Úzký tvar parcely a její lokalita daly prostor pro vznik atypického návrhu, který navzdory své velikosti a odlišnosti na místo přesně zapadá. Všechno je dané urbanismem – tím, že parcela těsně sousedí s rozlehlými Kaizlovými sady a spoustou další zeleně a ze zadní strany ji zase od okolních domů přísně odřezává čtyřproudá silnice na Rohanském nábřeží. Jde o ostrov uprostřed nové karlínské zástavby, což byla po architektonické stránce příležitost navrhnout individuální stavbu, která se nestane součástí většího celku. Díky tomu bude Fragment natolik výjimečný, že dokáže dát svým obyvatelům větší hodnotu než jen několik pokojů k životu. Vytvoří známou adresu a dost pravděpodobně také dominantu nového Karlína.

První skici bytového domu Fragment.
První skici bytového domu Fragment.
První hmotový model bytového domu Fragment.

Dobrou adresou bude dům i díky urbanistickému řešení – najít byt v centru hlavního města a zároveň uprostřed zeleně je dnes něco docela výjimečného. Fragment se ale může opřít nejenom o výhled do Kaizlových sadů okolo barokní Invalidovny, ale také o zelený kopec Vítkova, který se přímo nad parkem táhne podél celého Karlína. Kromě toho dá budova široké veřejnosti místo k setkávání nebo trávení volného času – uprostřed domu vznikne krytý veřejný prostor, jehož zajímavým bonusem je pohledové napojení na vstup do staré budovy Invalidovny.

I když stavba svou architekturou zvenku záměrně působí neorganizovaně – každé křídlo je jinak vysoké, dům „padá“ na stranu a celkově to vypadá, že na sobě jednotlivá patra příliš nesedí – uvnitř Fragmentu disciplína nechybí. Všechny byty jsou sestavené z modulů o velikosti 3,8 krát 3,1 metrů, což je ideální velikost jednoho pokoje pro pohodlné bydlení. Spojováním jednotlivých modulů pak vznikají byty s podobnou strukturou a různým počtem pokojů. Kvůli zajištění dostatku slunečního světla je navíc každé křídlo domu jinak vysoké, aby se dostalo i na „zadní řadu“.

Dokumentace stavby Fragmentu. (Foto: Anna Ritterová)
Dokumentace stavby Fragmentu. (Foto: Anna Ritterová)
Dokumentace stavby Fragmentu. (Foto: Anna Ritterová)
Dokumentace stavby Fragmentu. (Foto: Anna Ritterová)
Dokumentace stavby Fragmentu. (Foto: Anna Ritterová)

Od samého začátku pro nás bylo důležité, aby byl každý detail funkční a nepůsobil lacině. Výrazně tomu přispívá i fakt, že stavba je od první skici koncipovaná jako čistě nájemní bydlení – i proto je k ní od začátku přistupováno trochu jinak než v případě domu, jehož byty se po kolaudaci rozprodají novým majitelům. I v tom je Fragment na české poměry jedinečný. Domy, které by byly od začátku zamýšlené jako nájemní a investor by se o ně chtěl dlouhodobě starat, se u nás zatím příliš nestaví. Je to škoda, protože z pohledu zákazníků-nájemců jde o velmi lákavou nabídku. Jejich byt je součástí budovy, o kterou se majitel stará, a protože je na kvalitě bydlení závislý jeho dlouhodobý příjem, k údržbě přistupuje o poznání zodpovědněji. Přestože takto běžně fungují bytové domy ve staré zástavbě, u českých novostaveb je takový koncept zatím výjimečný.

Kolik snese veřejný prostor

Mluvili jsme o tom, že umisťování výrazné architektury nebo umění do veřejného prostoru je v Česku pořád tak trochu zapovězené uzemí. I v souvislosti se stavbou Fragmentu se objevují otázky, jestli se budova do prostoru hodí nebo kolik tak výrazných míst veřejný prostor snese. V rámci debaty na toto téma je určitě jasné, že z každé nové budovy se nemůže stát dominanta města nebo čtvrti. Zodpovědnost v tomto případě leží na architektovi, který by měl vnímat celkový charakter místa, do kterého se chystá inovativní (a nakonec vlastně jakoukoliv) stavbu zasadit. Jeho míra pokory a mantinely, které mu dává bezprostřední okolí stavby, jsou v tomto případě určujícím prvkem toho, jestli na místě vznikne dům bez výrazných prvků, nebo umělecké dílo.

Protistranou jsou mu v tomto ohledu všeobecně platná pravidla výstavby v daném městě, odborníci v městském zastupitelstvu nebo odborná komise, která má stavební záměr jménem města posoudit. A samozřejmě také principy demokratického státu. V případě, že se jakákoliv stavba na soukromém pozemku vejde do pravidel územního plánu, je v naprostém pořádku, aby na dané parcele vyrostla. Pokud návrh stavby všeobecně platná pravidla porušuje nebo se od nich odklání, přichází na řadu debata mezi architekty, investorem a městem o tom, proč by si zrovna tato budova měla zasloužit zelenou. Odpověď na otázku, kolik soukromých výstředních budov Praha snese, je proto docela jednoduchá – přesně tolik, kolik jí dovolí územní plánování a městské vyhlášky.

Určitě se nemusíme bát, že by demokracie způsobila umělecký a architektonický přetlak. Je potřeba si uvědomit, že výrazné stavební záměry nebo umělecká díla ve veřejném prostoru jsou v porovnání s řadovou architekturou finančně nákladnější a podmínkou jejich vzniku je proto hlavně fakt, že investor musí chtít takové dílo zaplatit. Obloukem se tak dostáváme zpět k tomu, jak mělce je zatím vztah k umění do naší společnosti zakořeněný – je to důvod, proč v Česku vzniká o poznání méně výrazných staveb, než kolik by jich naše země dokázala pojmout. Investoři ve vyšších nákladech buď sami nevidí hodnotu, nebo se bojí o návratnost.

Z dnešního pohledu je zatím trochu nedosažitelným ideálem situace, kdy se představy umělců, architektů, investorů, města i veřejnosti dostanou do vzájemné shody. Přesně tady se tak silně projevuje díra vyhloubená do české společnosti propagandou komunistického režimu. Bez pochopení umění a architektury v kontextu totiž před společností neobstojí ani ta nejlepší díla – je jasné, že ambiciózní plán bez jakýchkoliv souvislostí se bude lidem přijímat těžko. Když ale pochopí jeho pravou funkci, hodnotu nebo myšlenku, která za realizací stojí, je pravděpodobné, že se se stavbou nebo objektem sžijí. Měnit dnešní nastavení společnosti můžou města, investoři, architekti i galerie, ale třeba také základní školy. Na nich leží tíha zodpovědnosti za objasnění mnoha nevyslovených otázek.

Bez pochopení kontextu umění a architektury před společností neobstojí ani ta nejlepší díla. Ambiciózní plán bez souvislostí se lidem těžko přijímá.

V posledních letech je však ve společnosti cítit pohyb a situace se začíná po malých krůčcích zlepšovat. Třicet let od revoluce se konečně objevují silnější tendence umisťovat do veřejného prostoru umění a proměnou prochází i přístup k architektuře. Realita, kdy investoři do Česka přijeli vydělat peníze, co nejlevněji postavili a zase odjeli, se začíná obracet. Dnes u nás působí podstatně víc českých investorů, kteří mezitím vyrostli, hodně se naučili a navíc si mohou dovolit utratit větší peníze. Snaží se, aby stavby, které po nich zůstanou, nebyly jen rychlým zdrojem výdělku, ale aby přinesly podstatně větší hodnotu. To, ruku v ruce se společenskou debatou a vzděláváním obyvatel, může do budoucna přinést jen výrazné zlepšení situace.

Text: Veronika Vimmerová
Foto: Anna Ritterová, Jaromír Čejka